úterý 29. října 2013
2/365 - 29.10.2013
Esmé se protáhla kolem rohu vysoké kancelářské budovy, ohlédla se po řadě poblikávajících pouličních lamp a zmizela v temném průchodu.
pondělí 28. října 2013
1/365 - 28.10.2013
Zvony utichly a na město se snesl soumrak.
K vysokým hradbám staré pevnosti se klikatilo mnoho uliček. Skoro všechny končily u některé z bran, jen tahle jediná byla slepá (i když tomu tak vždy nebývalo, neboť se uličce od nepaměti říkalo “Branka”). Stoupala strmým svahem a končila zdí, přesněji řečeno domem nalepeným na zdi. Stejně jako ostatní v uličce vypadal, že by stačilo kýchnout a sesune se k pevnostní zdi z kamenů skoro tak velkých, jaký byl sám. Zdání to (aspoň v tomto případě) ale bylo klamné.
Se slunce západem náš dům ožil.
Nejprve cosi vyrušilo holuby pokojně sedící na jeho střeše - znělo to, jako by si dům po spánku zívnul a protáhl se. Ptáci polekaně zamávali křídly, zakroužili nad vybledlými propadlými střechami a zmizeli někde nad městem. Pak se od zápraží domu neochotně odšourala i kočka, která se jinak celé odpoledne válela na rohožce přede dveřmi. Ještě se dvakrát při odchodu ohlédla, pak hlasitě zavřeštěla a vyplašená rychlostí blesku zmizela v pootevřeném okénku vedoucím do sklepa nejvzdálenějšího domu. Ulička na okamžik ztichla. Pokud by někdo stál blízko domu, jistě by měl neodbytný pocit, že slyší dům tiše dýchat...
Ozvalo se cinknutí zvonku a zaskřípaly staré panty dveří.
Otevřeným obdelníkem dveřního rámu byl vidět jen mihotavý plamínek svíce v lucerně na chodbě. Tichem domu zazněly kroky a mezi futry se zjevila vysoká mužská postava. Místo očí dva nepokojné žluté uhlíky, ve tvářích zvrásněných jako kůra sekvojí se odrážely věky, pod kloboukem se širokou krempou vlasy jako popel spletené do copů a přes ramena plášť z kůže čehosi, co bylo kdysi noční můrou...
Muž stál ve stínu domu a nehnutě sledoval jak poslední paprsky slunce mizí z dlažby, utíkají výš a výš po oprýskaných fasádách k pokrouceným střechám domů. Když i poslední paprsek slunce zmizel z nejvyšší korouhvičky a do ulice z každé skuliny začala prýštit tma, muž udělal dva kroky vpřed a otočil se ke dveřím. Pozvedl svou pravou ruku a jeho prsty provedly dvě gesta. Prvním uhasil plamínek svíčky v chodbě a druhé zabouchlo vchodové dveře. Z kapsy vytáhl klíč na dlouhém řetízku a dveře zamknul. Zaloncoval ještě pro jistotu klikou, klíč vrátil do kapsy, otočil se a vyšel úzkou uličkou dolů do města.
Nikdo ho nesledoval, nikoho zde nepotkal a tak opustil starou uličku a vstoupil ulic nového města, kde se už rozsvěcely elektrické lampy. Kudy šel, tudy se občas některá rozblikala a přestala na chvíli svítit, nebo dokonce s hlasitým třeskem praskla. Noční chodci v ulicích se tvářili, že ho nevidí, uhýbali očima a přecházeli raději na druhou stranu ulice.
A kudy prošel, jako kdyby se čas na chvíli zastavil...
K vysokým hradbám staré pevnosti se klikatilo mnoho uliček. Skoro všechny končily u některé z bran, jen tahle jediná byla slepá (i když tomu tak vždy nebývalo, neboť se uličce od nepaměti říkalo “Branka”). Stoupala strmým svahem a končila zdí, přesněji řečeno domem nalepeným na zdi. Stejně jako ostatní v uličce vypadal, že by stačilo kýchnout a sesune se k pevnostní zdi z kamenů skoro tak velkých, jaký byl sám. Zdání to (aspoň v tomto případě) ale bylo klamné.
Se slunce západem náš dům ožil.
Nejprve cosi vyrušilo holuby pokojně sedící na jeho střeše - znělo to, jako by si dům po spánku zívnul a protáhl se. Ptáci polekaně zamávali křídly, zakroužili nad vybledlými propadlými střechami a zmizeli někde nad městem. Pak se od zápraží domu neochotně odšourala i kočka, která se jinak celé odpoledne válela na rohožce přede dveřmi. Ještě se dvakrát při odchodu ohlédla, pak hlasitě zavřeštěla a vyplašená rychlostí blesku zmizela v pootevřeném okénku vedoucím do sklepa nejvzdálenějšího domu. Ulička na okamžik ztichla. Pokud by někdo stál blízko domu, jistě by měl neodbytný pocit, že slyší dům tiše dýchat...
Ozvalo se cinknutí zvonku a zaskřípaly staré panty dveří.
Otevřeným obdelníkem dveřního rámu byl vidět jen mihotavý plamínek svíce v lucerně na chodbě. Tichem domu zazněly kroky a mezi futry se zjevila vysoká mužská postava. Místo očí dva nepokojné žluté uhlíky, ve tvářích zvrásněných jako kůra sekvojí se odrážely věky, pod kloboukem se širokou krempou vlasy jako popel spletené do copů a přes ramena plášť z kůže čehosi, co bylo kdysi noční můrou...
Muž stál ve stínu domu a nehnutě sledoval jak poslední paprsky slunce mizí z dlažby, utíkají výš a výš po oprýskaných fasádách k pokrouceným střechám domů. Když i poslední paprsek slunce zmizel z nejvyšší korouhvičky a do ulice z každé skuliny začala prýštit tma, muž udělal dva kroky vpřed a otočil se ke dveřím. Pozvedl svou pravou ruku a jeho prsty provedly dvě gesta. Prvním uhasil plamínek svíčky v chodbě a druhé zabouchlo vchodové dveře. Z kapsy vytáhl klíč na dlouhém řetízku a dveře zamknul. Zaloncoval ještě pro jistotu klikou, klíč vrátil do kapsy, otočil se a vyšel úzkou uličkou dolů do města.
Nikdo ho nesledoval, nikoho zde nepotkal a tak opustil starou uličku a vstoupil ulic nového města, kde se už rozsvěcely elektrické lampy. Kudy šel, tudy se občas některá rozblikala a přestala na chvíli svítit, nebo dokonce s hlasitým třeskem praskla. Noční chodci v ulicích se tvářili, že ho nevidí, uhýbali očima a přecházeli raději na druhou stranu ulice.
A kudy prošel, jako kdyby se čas na chvíli zastavil...
Neuvážená přežití - Desatero
Desatero tohoto blogu je následující:
1) Příběh bude trvat jeden rok, 365dní.
2) Autoři jsou dva a střídají se den po dni - On začíná a píše liché dny, Ona pokračuje, píše sudé dny.
3) Příspěvky se číslují - pořadové číslo lomítko 365, datum (první příspěvek se tedy bude jmenovat 1/365 - 28.10.2013).
4) Může se téměř vše, nejsme limitování místem ani časem, ale...
5) Děj píšeme jen z výchozího bodu dopředu, vzpomínky jsou povolené, přidávání děje jiným způsobem před časovou osu příběhu nikoli.
6) První postava jmenovaná každým autorem je výhradně jeho, nesmí být zabita druhým z autorů, je ale možné ji uvádět do složitých až neřešitelných situací.
7) Druhý z autorů nesmí výhradní postavě přidávat ani ubírat charakterové vlastnosti.
8) Jsou zakázány postupy zcela popírající předešlý děj - kouzla, probuzení ze sna apod. (Kouzla či probuzení bez tohoto účelu jsou ale povolena.)
9) Minimální délka jednoho příspěvku je jedna věta. Maximální délka je definována tím, koulik stihne autor, který je na řadě napsat za 24 hodin.
10) Autoři nesmí o vývoji příběhu mluvit, vyjednávat, domlouvat se.
1) Příběh bude trvat jeden rok, 365dní.
2) Autoři jsou dva a střídají se den po dni - On začíná a píše liché dny, Ona pokračuje, píše sudé dny.
3) Příspěvky se číslují - pořadové číslo lomítko 365, datum (první příspěvek se tedy bude jmenovat 1/365 - 28.10.2013).
4) Může se téměř vše, nejsme limitování místem ani časem, ale...
5) Děj píšeme jen z výchozího bodu dopředu, vzpomínky jsou povolené, přidávání děje jiným způsobem před časovou osu příběhu nikoli.
6) První postava jmenovaná každým autorem je výhradně jeho, nesmí být zabita druhým z autorů, je ale možné ji uvádět do složitých až neřešitelných situací.
7) Druhý z autorů nesmí výhradní postavě přidávat ani ubírat charakterové vlastnosti.
8) Jsou zakázány postupy zcela popírající předešlý děj - kouzla, probuzení ze sna apod. (Kouzla či probuzení bez tohoto účelu jsou ale povolena.)
9) Minimální délka jednoho příspěvku je jedna věta. Maximální délka je definována tím, koulik stihne autor, který je na řadě napsat za 24 hodin.
10) Autoři nesmí o vývoji příběhu mluvit, vyjednávat, domlouvat se.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)